Víte, jak se říká, že abyste se zbavili strachu, musíte se mu postavit?  Pod vlajkou s tímto heslem jsem se vydala na půl roku bojovat se svým strachem ze samoty až na jih Evropy - do Madridu.


Teď, po měsíci tady, mi přijde, že samota je to nejlepší, co pro sebe může člověk v určité životní etapě udělat. Kolikrát v životě se běžnému člověku vlastně "poštěstí", že je doopravdy sám? Upřímně, pro mě je to v mých třiadvaceti asi poprvé a kdo ví, třeba i naposled.

Začátek byl pro mě ale samozřejmě naprosto děsivý. Jen první vstup do pokoje, který bych měla nazývat domovem pro následující půlrok ve mě vyvolával vlny úzkosti a otázky začínající "co když?". Nic známého, nic zaběhnutého, všechno nové a ... pro jednoho. Co tady budu dělat sama? Jak se vlastně tráví dny v jednom? Navíc, v zajetí samoty jsou docela dobře slyšet myšlenky, což často není úplně to, po čem by jeden toužil.


Teď, když už jsem vzala dočasnou samotu tak nějak za svou, ji vnímám veskrze pozitivně. (Pozor, následuje metafora!) Víte, že když se vám zpomalí či zaviruje telefon nebo třeba přehrávač, tak vždycky někde v nastavení můžete najít možnost "uvést do původního/továrního stavu". Když tohle tlačítko zvolíte, vždycky se vás přístroj ještě zeptá, jestli jste si "jisti, že chcete opravdu vymazat všechen obsah" a tam jsem se já vždycky zastavila. Opravdu chci vymazat všechen obsah? Co když zapomenu, jakou hudbu, jsem tam měla nahranou nebo které aplikace mě bavily? Ačkoliv jsem věděla, že by díky tomu třeba můj telefon fungoval tisíckrát lépe a mohla bych si do něj stáhnout všechno, co mě opravdu aktuálně zajímá, nikdy jsem tuhle možnost nevyužila.


Se samotou a odloučením mi to přijde podobné. Člověku se do ní nechce. Co když ztratí vztahy, kontakty, kontinuitu, své pohodlné rutiny, co když si o sobě nebo o jiných uvědomí něco, co se mu nebude líbit? Já se teď, ačkoliv začátek byl zoufalý, zmatený a strašidelný, cítím, jakobych se uvedla do továrního nastavení. Můžu si s dostatečným odstupem vybrat, co všechno si chci nebo nechci vrátit zpátky do života - v sobectví samoty se totiž člověk může rozhodovat čistě jen sám za sebe. Po kom a po čem se mi stýská? Co už se mi podařilo zapomenout?

Hudbu, kterou máte opravdu, upřímně rádi, tu nikdy nezapomenete.

Tak zas příště,

N.